Navštivte výstavu ze zákulisí letních olympijských her v Londýně

Výstava fotografií amerického fotožurnalisty Willa Baxtera s názvem Musím být trpělivá... bude probíhat až do konce února v brněnské kavárně Mezzanine na Údolní 15.

Poté bude k vidění v Praze či Pardubicích a další místa budou přibývat. Aktuální informace o umístění výstavy naleznete průběžně v aktualitách na stránkách nazemi.cz.

Výstava spojuje dva zdánlivě odlišné světy – letní olympijské hry 2012 v Londýně a továrnu na výrobu oděvů v kambodžském Phnom Penhu. Továrna je dodavatelem firmy Adidas pro olympijskou kolekci 2012.

„Návštěvníci výstavy mají možnost díky fotografiím prožít s mladými kambodžskými dělnicemi jeden den v jejich životě a zjistit, jak sportovní zboží vzniká,“ uvedla k výstavě Anna Lazorová z nevládní organizace NaZemi, která výstavu pořádá.

Dělnice žijí často daleko od svých rodin na ubytovnách, které jsou součástí továrního komplexu. Nemají žádný volný čas, neboť jsou nuceny pracovat přesčas. Ze základní mzdy by totiž nezaplatily ani základní životní potřeby.

 

 „Neustále jsem ospalá a unavená, ale je to moje práce, takže ji musím dělat a být trpělivá,“ řekla ke své práci jedna z dělnic Sorn Reab.

Více informací o výstavě se můžete dozvědět z úvodního panelu výstavy:

Jako diváci budeme na přelomu července a srpna 2012 svědky nejen vrcholných sportovních výkonů, ale i masivní propagace sportovních značek. Ty si nenechají ujít příležitost, aby se na této prestižní události zviditelnily.

Daleko od všeho pozlátka, v hlavním městě Kambodže Phnom Penhu, šijí dělníci a dělnice v nedůstojných podmínkách oblečení, které budou mít sportovci na olympijských hrách na sobě. Do příběhu londýnských her tak nevyhnutelně patří i osud skupiny kambodžských dělnic, které pracují v továrně Shen Zhou v Phnom Penhu. Továrna je dodavatelem firmy Adidas pro olympijskou kolekci 2012. Americký fotožurnalista Will Baxter zaznamenal jeden den v životě dělnic a česká nevládní nezisková organizace NaZemi sestavila z jeho fotografií výstavu.

Život dělnic není procházka růžovou zahradou. Přežít se základní mzdou v přepočtu 1160 Kč je boj a dělnice jsou nuceny si příjem přilepšovat dlouhými přesčasy. Zejména pro matky je náročné zajistit i ty nejzákladnější životní potřeby pro ně samotné i jejich děti. Mnohé z nich žijí odděleně od svých rodin a peníze posílají domů do provincií, kde se o děti starají příbuzní. Za posledních pět let se cena rýže více než zdvojnásobila, mzdy však zůstávají nízké. Minimální mzda se sice v říjnu 2010 zvýšila na uvedených 1160 Kč, avšak zároveň se zvedly také ceny pronájmu pokojů v ubytovnách vlastněných továrnami. Dělníci a dělnice tedy nezískali téměř nic.

V ubytovnách dělníci a dělnice sdílejí malé pokoje a doufají, že jednou budou moci odejít a žít lepší život. Jedna dělnice říká, že by si chtěla ušetřit peníze na provoz malého obchůdku, jiná se chce vrátit zpátky za svou rodinou na venkov.

Dělníci a dělnice jsou zaměstnáváni na krátkodobé smlouvy, které jim zaměstnavatel obnovuje každých 6 měsíců, i když pracují pro továrnu i více než pět let. Tato lest zredukovala kvalifikované dělníky a dělnice na „disponibilní komoditu“ – jinými slovy, je velice lehké se jich zbavit, až splní svůj účel. Kromě jiného to také znamená, že zaměstnavatelé jsou schopní vyhnout se poskytování sociálního pojištění.

15.2.2012