Reportáž: Vyrobeno ve Vietnamu

16 hodin denně, 6 dní v týdnu za pár korun na hodinu. Přestávka na toaletu, zpoždění na směnu nebo mluvení při práci jsou přestupky trestané pokutou ve výši celodenní mzdy. Za jakých podmínek se vyrábějí značkové sportovní bundy, které u nás stojí několik tisíc korun? Zjišťovali jsme to pro vás ve Vietnamu, zemi zaslíbené textilnímu průmyslu pro svou levnou pracovní sílu.

Anna Cisariková

V chladném březnovém ránu se na vídeňském letišti setkávám s Alexem, rakouským kolegou. Oba v rámci mezinárodního projektu cestujeme do Vietnamu, kde chceme zjistit co nejvíce o pracovních podmínkách, v nichž v této zemi vzniká oblečení pro český trh. Vietnam v roce 2010 vyvezl oděvy v hodnotě více než 11 miliard dolarů, čímž se stal pátým největším exportérem oděvů na světě. Textilní a oděvní průmysl tu zaměstnává čtvrtinu legálně pracujících, tj. asi 2 miliony lidí. V nepřehledné síti dodavatelských vztahů se tady vyrábějí značky, které si v Evropě i České republice kupujeme, a nás zajímá, co konkrétně Made in Vietnam znamená.

Za letu do Hanoje usilovně studujeme zprávy o pracovních a životních podmínkách ve Vietnamu. Ze zprávy o disidentech nemám dobrý pocit a poprvé přemýšlím, jestli jsme si nevzali příliš velké sousto. Vietnam není svobodná země, bude s námi někdo svobodně mluvit? Bude moci? Začínám chápat, proč se s námi náš vietnamský partner, který dělal rozhovory s dělníky v outdoorových továrnách pro náš průzkum, obával sejít.

Po dlouhém nočním letu vystupujeme do chladného, zamračeného dne. Taxikář nás veze do hotelu a my máme první možnost na vlastní kůži zažít pověstnou vietnamskou dopravu. Kdo jede, ten troubí. A troubí všichni. Motorky a skútry nás obléhají jako roj, jako živý proud, předjíždíme autobusy, vratké náklaďáky, kola v protisměru, chodce, lexusy. Obloha je zamračená, město hlučné a chaotické.

(Foto 2 Doprava: V Hanoji je zhruba 6 milionů obyvatel a asi 3 miliony motorek. Doprava zde má svá vlastní pravidla a někdy i přejít přes ulici vyžaduje kuráž. Foto Anna Cisariková)

 

Recepční v hotelu nás směruje do kavárny, kde na nás čeká Gerd Mutz,mnichovský profesor a odborník na společenskou odpovědnost firem ve Vietnamu. Neoholený postarší muž s náušnicí v uchu a malým copánkem neodpovídá mojí představě o profesorovi a výzkumníkovi. Nad šálkem silné kávy nás zasvěcuje do pravidel přežití ve Vietnamu – jak se chovat v šílené dopravě, kam jít na místní pivo, ale zejména jaké otázky neklást, jestli nechceme druhý den putovat zpátky na letiště a domů z nařízení místních úřadů. Ne, Vietnam nedeportuje turisty. Ale my nejsme obyčejní turisté.

Gerd překypuje energií, zatímco nám hlavy plete časový posun. Nejvíce nás zajímá možnost popovídat si přímo s dělníky nebo navštívit továrny. Gerd nás vyvádí z naivity: „Nic podobného nebude možné, protože pracovní podmínky jsou příliš citlivou otázkou.“ Rozhovor s cizinci by dělníkům mohl způsobit problémy, a to my určitě nechceme. Musíme tedy změnit taktiku; domlouváme se na schůzkách s nevládními organizacemi, které by o pracovních a životních podmínkách dělníků v textilním průmyslu věděly víc. Do Evropy tedy nedovezeme videomateriály a fotky, které by zákazníkům přiblížily výrobní podmínky přímo v továrnách. Namísto toho se pokusíme zachytit co nejvěrněji běžný život v této pro nás exotické zemi. Z bankomatu vybírám několik milionů dongů a nemůžu zavřít peněženku. Cítím se bohatá, ale ve skutečnosti je jedno euro asi 27 tisíc dongů. V turistické oblasti si za euro můžu koupit pivo nebo kávu, v neturistické i dvě. Sumu, kterou jsem si vybrala, dělník v továrně vydělá za půl roku, pokud tedy dostává alespoň minimální mzdu.

(Foto 3 Propaganda: Propaganda je ve Vietnamu všudypřítomná. Vláda a Strana ovládají všechny instituce včetně odborů. Zakládat nezávislé odbory není dovoleno; všechny zájmy zaměstnanců musejí být reprezentovány jenom oficiální státní Vietnamskou konfederací odborů. Na úrovni továren jsou pak tyto odbory ovládány zpravidla vedením továrny.  Foto Anna Cisariková)

 

Vinatex, Vinateximex, Hanosimex

Každý den s Alexem absolvujeme setkání s různými mezinárodními organizacemi a lokálními nevládkami. Rozvádíme několik verzí naší „cover story“ – oficiálního zdůvodnění, proč jsme ve Vietnamu, proč chceme mluvit s tou a tou organizací, proč jsme přijeli na turistická víza a ne s oficiálním povolením všemožných úřadů, které by mohly naši cestu zhatit jediným červeným razítkem. Nechceme lhát, ale taky nechceme odjet bez potřebných informací. Nakonec z toho vychází verze, která má skutečný základ – jsme z evropských neziskovek, které zajímá situace ve Vietnamu, zvláště pak v oděvním a textilním průmyslu. Naše kampaně raději nebudeme zmiňovat. Mnoho partnerů, se kterými jednáme, se ptá na detaily naší práce a volí spíš opatrný přístup – řeknou nám některé oficiální informace, popovídají o svých programech. Jiní se rozmluví a dostáváme se i k podstatným informacím. „Budu k vám upřímná – můžete mě nahrávat, ale pak asi půlku věcí nepovím,“ nechává se slyšet vysoce postavená úřednice. A informace jsou pro nás cennější než záznam. Nejdůležitější je pro nás získat kontakty na místní lidi, kteří jsou v přímém kontaktu s dělníky v továrnách, což se nám oklikami daří. Zjišťujeme, že největší šance potkat se s těmito lidmi, většinou výzkumníky a sociálními pracovníky, je v Ho Či Minově městě – Saigonu. V neturistických oblastech Hanoje fotíme továrny, kde se vyrábí outdoorové oblečení (například značky Patagonia či Nike), nasáváme atmosféru chudších čtvrtí. Je to tady jedna textilní továrna vedle druhé – Vinatex, Vinateximex, Hanosimex. Vaření psi visí na hácích, pouliční prodavači tady nejsou otravní a káva chutná oříškově. Tak ale chutná skoro všude. Anglicky nikdo neumí, přesto nemáme problém si porozumět.

(Foto 1 Šička: Pro mnoho Vietnamců je běžné, že po práci přes den nastupují do dalšího zaměstnání večer. Foto Anna Cisariková)

 

Vystěhováni, přesídleni

Hlavní město Vietnamu minulý rok oslavilo tisíc let od svého založení. Najít však pravé Hanojčany mi dělá problém. Lidí v obchodech se konverzačně ptám, odkud jsou. „Z Hoi An,“ odpovídá mladý student architektury, který bude až do rána pracovat v restauraci na ulici Ngo Huyen. Jenom včera se za ním přistěhoval jeho další příbuzný z Hoi An, který sice anglicky neumí, ale nějak se v restauraci zaměstná. Tradičně pevné rodinné vazby jsou čím dál víc narušovány oficiální politikou přesídlování obyvatelstva. Lidem, kteří vlastní obchody, nepatří pozemky pod nimi – ty jsou vlády. Vláda může lidi kdykoli vystěhovat do vyhrazených budov – obrovských kostek, nesrovnatelně rozložitějších a vyšších, než jsou naše paneláky. Přesídlení násilně trhá vztahy v rámci komunity, předtím spojené společnou ulicí, na které pulzoval život rodin, přátel, příbuzných. Na ulici se žije, vaří, prodává, podniká, oddychuje. V obrovských přesídlovacích budovách takový život není možný.

V neděli opouštíme šedivou a zamračenou Hanoj, abychom v Saigonu vystoupili do slunečných 33 stupňů. Saigon je největší vietnamské město se zhruba 7 miliony obyvatel. Jeho populace roste o více než 200 tisíc lidí ročně, a to zejména díky přistěhovalcům z jiných částí Vietnamu, kteří sem přicházejí hledat práci a lepší život. Také pro investory, zejména zahraniční, je Saigon vietnamským centrem. Údajně je tady více než 300 tisíc podniků. I dvě továrny z našeho výzkumu pracovních podmínek, vyrábějící pro značky Tatonka, Columbia a Vaude, sídlí právě tady.

 

400 divokých stávek ročně

V Saigonu absolvujeme několik důležitých setkání. Cenné jsou zejména rozhovory se sociálními pracovníky působícími přímo v domácnostech dělníků textilních továren. Dozvídáme se o fenoménu mladých žen, které přicházejí za prací z venkova do měst, o jejich špatných životních a pracovních podmínkách. Právě tyto ženy jsou hlavní pracovní silou v oděvním průmyslu. Další věc: ačkoli je to nelegální, přistěhovalecké páry nemohou nastoupit na mateřskou dovolenou. „Rodiče tak mají dvě možnosti – poslat dítě na venkov k prarodičům nebo dát dítě do péče starých žen, které už nemohou pracovat,“ říká sociální pracovnice Do Bich. Tyto ženy fungují jako miniškolky, kde na malém prostoru (například na jedné posteli) tráví děti pracovní dobu svých rodičů – bez možnosti hry, kreslení, běhání, lezení.

Všech odborníků se ptáme na realitu pracovních podmínek v textilních továrnách a jejich zkušenosti potvrzují naše výzkumy: nízké mzdy, přilepšovány jenom velice dlouhými přesčasy, nulová bezpečnost práce a žádná ochrana zdraví. Zoufalí lidé se někdy taky zoufale a spontánně brání. Vstoupit do legální stávky je zdlouhavá a byrokratická procedura, kterou firemní odbory, ovládány často managementem továrny, nedovolí. Lidé tedy přestanou pracovat a žádají zlepšení pracovních podmínek nebo alespoň dodržování zákoníku práce. Těchto „divokých“ stávek je asi 400 ročně.

(Foto 4 Obchod: Ve Vietnamu není žádný problém sehnat značkové outdoorové oblečení, které se zde vyrábí. Foto Anna Cisariková)

 

My nic, my máme certifikaci

Vracíme se zpět do Hanoje. Vytrvale zde prší a zástupci dvou neziskových organizací, s nimiž máme domluvenu poslední schůzku, srkají horký čaj. Oproti jiným našim kontaktům jejich organizace spolupracují přímo se zaměstnavateli a majiteli továren. Pracovníci nás seznamují se svými zkušenostmi a komentují nejběžnější certifikace továren – nás zajímají zejména pracovní podmínky v podnicích certifikovaných normami WRAP, SA8000 a ISO 9001. Ty totiž nejčastěji uvádějí evropské firmy jako „záruku“ dodržování lidských práv u svých dodavatelů. S hořkým úsměvem probíráme, že téměř každý vietnamský podnik uvádí normu ISO 9001. Ne, tady to skutečně nic neznamená. Vždyť i obě továrny z našeho výzkumu pracovních podmínek jsou certifikovány a zároveň flagrantně porušují místní legislativu.

Nakonec pár posledních bia hoi – osvěžujících vietnamských piv – a naše cesty se rozcházejí. V letadle zaznamenávám své zážitky a za okny se klikatí řeka, obklíčena rýžovými poli. Když vystoupáme nad bílá oblaka, konečně si to uvědomím: Byla jsem ve Vietnamu.

Autorka podnikla v březnu 2011 dvoutýdenní cestu do Vietnamu v rámci kampaně za zlepšení pracovních podmínek při výrobě oděvů Ušili to na nás!


Výsledky průzkumu v továrnách ve Vietnamu a Číně: http://www.svetvnakupnimkosiku.cz/files/texty/tiskove-zpravy/outdoor-vyzkum-vietnam-cina.pdf

12.10.2011