Vyrobeno za každou cenu?

Zboží, které běžně vkládáme do svého nákupního košíku, ať už jde o oblečení, hračky, elektroniku, tabák nebo banány, je často vyráběno v podmínkách, které vedou k porušování lidských práv či k poškozování životního prostředí. Protože firmy usilují v první řadě o vytváření zisku, snižují náklady všude tam, kde je to možné. Životní prostředí či lidé, kteří se tomuto principu ocitnou v cestě, často postrádají jakoukoli ochranu ze strany státu, v jehož zájmu je udržení přízně zahraničních investorů. Cena za nezodpovědné chování firem je však vysoká: vykácené lesy, znečištěné řeky, kontaminovaná půda, mzdy pod hranicí životního minima, nedůstojné zacházení a nebezpečné pracovní podmínky pro dělníky v továrnách a pro zaměstnance plantáží. I to se skrývá pod obalem zboží vyrobeného „za každou cenu“

V čem je problém?

Problémem je, že lidé, kteří se ocitnou v cestě nadnárodním společnostem při jejich snaze vytvářet zisk, nemají téměř žádnou právní ochranu. Podle práva totiž firmy odpovídají za své činy jen omezeně - kapitálem, který do daného projektu vloží. Vedlejším důsledkem tohoto principu však je, že zprošťuje mateřské společnosti, akcionáře, ředitele i členy správních a dozorčích rad zodpovědnosti za dopady činnosti svých firem, a to včetně trestných činů.

Další problém představuje princip, podle kterého je hlavní funkcí firem přinášet zisk svým akcionářům. To firmy vede k tomu, aby tam, kde jim nehrozí postih, si jako cestu ke zvyšování zisků volili ničení přírody, porušování lidských práv nebo vykořisťování zaměstnanců.

Oběti působení velkých firem se přitom často nemohou spolehnout na to, že je ochrání jejich stát. Velké firmy hrají ve společnosti důležitou roli: zaměstnávají velké množství lidí a zásadně se podílí na vytváření národního bohatství. Ekonomiky států jsou na velkých korporacích stále více závislé, a tak jsou v politickém rozhodování často zohledňovány i čistě soukromé zájmy těchto firem a jejich vlastníků, s nimiž politici udržují někdy až příliš těsné vztahy. Oběti se přitom často nemohou účinně bránit u soudu, protože podání žaloby je přiliš nákladné, je příliš obtížné získat potřebné důkazy, je složité získat právní zastoupení a často také čelí zastrašování. Ve výsledku potom platí, že tam, kde není hrozba postihu, ředitelé velkých firem nejsou nuceni zvažovat, zda a jak jejich rozhodnutí škodí lidem a životnímu prostředí.