Samotná výroba oděvů zahrnuje mnoho úkonů od stříhání metráže přes sešívání, všívání zipů, našívání knoflíků, ozdob i cedulek značek po závěrečné žehlení a balení hotových výrobků.

Úlevy na daních, nízká hodnota minimální mzdy, špatná vymahatelnost pracovního práva, mírné požadavky na ekologičnost provozu, levná lodní doprava a hodně lidí, co chtějí práci. Taková lákadla na společnosti logicky zabírají. Zadávají tedy výrobu oděvů pro svou značku zahraničním subdodavatelům, ti zase mohou mít další dodavatele a ti další. Vzniká dlouhý řetězec, jehož konec je v nedohlednu, natož pod kontrolou zadávající firmy.

„Společnosti, pro které továrny vyrábí, vydělávají samozřejmě ohromné částky. Dělníkům ale za jejich práci připadne jen nepatrný zlomeček výsledné ceny. Jejich plat pokryje asi polovinu jejich životních potřeb. Polovinu peněz nezbytných pro důstojný život. Není to tak, že by tu byly životní náklady tak malé, aby džíny v Evropě mohly stát 5 dolarů. Dělníci dostávají plat, který je pod hranicí minima, a musejí tak do továren posílat pracovat i svoje děti.“
Amie, koordinátorka Asia Floorwage Campaign, Dillí, Indie